|
|
|
30. žlutna 848 k.l. Rilond. Znovu jsem spatřil své rodné město. Když před čtyřmi dny naše družina nocovala v Železných Dolech po návratu z výpravy po severních Zelanských vrších, zastihl mne v hostinci posel s psaním. Dopis byl od mého otce. Žádal mne v něm, abych ho navštívil v naléhavé obchodní záležitosti. Nechtělo se mi opouštět své druhy, když jsme měli ještě tolik dobrodružství před sebou, ale otcovu přání nešlo říci ne. Eroil mi řekl, že se v Dolech zdrží ještě asi dva aldeny, aby doplnili zásoby a odpočali si po namáhavém putování, a tak jsem mohl doufat, že pokud záležitost vyřídím rychle, stihnu se ještě včas vrátit. Dům naší rodiny Vračů se za dva měsíce mé nepřítomnosti nezměnil. Stále to byla lesklá perla mezi fádními, pomalu pustnoucími, stavbami. Málokdo si to dokázal připustit, ale Rilond opravdu po odchodu Eldebranských rytířů zvolna upadá. Zaplať za to všem Mocným, obchodu se vždy dařilo a dařit snad i bude, takže jsme nikdy neměli nouzi. Otec jako vždy neztrácel čas a přešel rovnou k věci. Připomněl mi, jak jsem mu před časem vyprávěl o výpravě na Gerrskou náhorní planinu za rozvalinami arvedanského města Bongileanu, které jsem se zúčastnil pod vedením knížete Tala Čereva. Znovu jsem si uvědomil chlad kovu na prstu levé ruky, jeden z magických prstenů návratu, které nám tehdy pomohly nalézt cestu až do srdce města. Otce zaujala jedná malá epizodka, na kterou jsem sám už skoro zapomněl. Během putování, večer když se vypilo mnoho číší, se jeden trpaslík z družiny rozhovořil o svých dřívějších skutcích. Mimo jiné se také zmínil o kmeni goblinů, který údajně žije na západě Jantarových stepí, okraji Slunečných písčin, a který prý nejeví tak zapřísáhlé nepřátelství proti ostatním rasám a dá se s ním rozumně vyjednávat. Otec, obdařený bystrou pamětí, mi připomněl i jméno jednoho z jejich vůdců – Urganag. Pak mi předestřel svůj nápad. V dotyčné oblasti se jak známo vyskytuje obrovské nerostné bohatství. Přesto se tam prakticky vůbec netěží, a to právě kvůli přítomnosti goblinů, kteří dotírají na hornické osady. Naproti tomu pokud skutečně existuje kmen jinak než naprosto nepřátelsky smýšlejících goblinů, bylo by možné s nimi domluvit výměnný obchod – jimi potřebné komodity za nerostné bohatství. O plánu zatím nemluvil ani s Mořeplaveckou, protože naše informace jsou jen z nepatrné části ověřené. Někdo se tedy bude muset vypravit do Jantarových stepí, nalézt zmíněný gobliní kmen a pokud existuje, pokusit se s ním uzavřít obchodní dohodu. Tímto obtížným úkolem pověřil otec koho jiného než právě mne. Šance vrátit se včas do Železných Dolů se tím definitivně rozplynula. Bylo mi líto, že musím opustit svou družinu, ale na druhou stranu možnost podniknout něco, o co se nikdo nepokusil – navázat obchodní styky s gobliny, mne také zaujala a sama o sobě byla velkým dobrodružstvím. Toto bude jeho deník. Otec si přál, abych na cestu vyrazil co nejdříve. Rozhodl jsem se proto, že zítřek si nechám na přípravu cesty a nákup vybavení. Sice jsem dostal stovku zlaťáků na svou útratu a další tisíc pro potřeby mého poslání, většinu toho co potřebuju už mám, a tak moc neutratím. Pozítří, které připadne příhodně na den cesty, se vydám na západ. Zbytek dne jsem využil k odpočinku a procházce městem. K večeru jsem zabloudil k Jižní bráně a zastavil se ve Staré Formance, kde jsem se setkal se Stradymilem, který se nedávno vrátil s karavanou odkudsi ze Sinwaru a zrovna se jen potlouká Rilondem a hledá uplatnění. Rád bych mu dovolil, aby mne doprovázel do Mocnými zapomenutých krajů do kterých se chystám, avšak úspěch mé cesty je podmíněn tím, že budu putovat sám. Přesto jsme spolu za večer vypili mnoho pohárů a vystřídali několik hospod, přičemž Ďolíku jsme se zdaleka vyhnuli. 2. úmoru Brzy zrána jsem opustil město směrem k západu. Sychravé počasí a temné bouřkové mraky na obzoru neomylně oznamovaly, že zima je v plném proudu. Před odjezdem jsem ještě předal vůdci karavany do Železných Dolů dopis určený pro Eroila, kde jsem mu psal o mé rozmluvě s otcem a aby na mne zbytečně nečekali. O skutečném cíli své cesty jsem samozřejmě pomlčel. Jel jsem osamocen na svém koni, Jasný bodec zasunutý v sedlové pochvě. Můj Taranis mne zprvu nesl podél zálivu, za sebou však táhl nákladní mulu, která nás dost zpomalovala. Nesla teď sice jen nějaké jídlo, protože si na ni ale kůň už zvykl, vzal jsem ji s sebou, neboť kdyby si měl zvykat na nové zvíře, co bych koupil ve stepích, ztratili bychom mnohem více času než ztratíme pomalejším klusem. Už po několika mílích se krajina změnila. Potkával jsem stále méně lidí a skromná políčka začínala mizet, až jsem jel jen divočinou plnou útesů. Mým současným cílem bude osada Hai, co leží nedaleko údajného místa výskytu gobliního kmene. Tam mám šanci dozvědět se něco bližšího. Cestu znám, protože Hai byl základnou pro Tal Čerevovu výpravu na Gerrskou náhorní planinu. Při troše štěstí tam dorazím za nějakých pět dní. Život nám znepříjemňuje nepříliš hustý, zato však vytrvalý déšť. 4. úmoru Třetího dne zrána, když jsem nocoval ve špinavém zapadákově, který by se nedal nazvat vesnicí ani při notné dávce dobré vůle, mne dostihl rychlý posel z Rilondu. Otec mi posílal další zprávy. Obsah sdělení mne ale více než překvapil a zanechal smíšené pocity. Správce jednoho z čerevských lén v Jantarových stepích byl před nedávnem zabit. Před očima jsem měl pověřovací listiny, které mne dosazovaly na jeho místo v osadě Sedmnáct Sloupů a přilehlých územích, opatřené pečetí Správce zemských desek. Otcovy konexe ve šlechtických kruzích musejí být ohromující. Celý den jsem pak na koni přemýšlel, zda mi zemanské léno zajistil až po mém odjezdu, nebo jestli mi listiny nechal poslat se záměrem postavit mne před hotovou věc, abych neměl možnost odmítnout, což bych jinak zcela jistě udělal. Zdá se, že můj úkol se poněkud protáhne. 5. úmoru K odpoledni se strhla mohutná bouře, která pak trvala až do večera. Pokračovat dál v takovém počasí by bylo šílenstvím. Objevil jsem skalní převis, pod který jsem se pohodlně vešel i s oběma zvířaty. Ztratil jsem však skoro celý den. Ještě, že mám oheň, co mi pomáhá zahnat chlad. Jídla je dostatek, i když nevalné chuti. Za své zlaťáky jsem si mohl opatřit lepší, sušené ale dýl vydrží a už se mi několikrát vyplatilo. Dobré mučanské víno mi pomáhá ukrátit dlouhou chvíli a nevnímat monotónní šumění deště a vytí větru, přerušované jen mocnými údery hromů. Dlouho jsem se modlil k Siaronovi za brzký konec běsnění. 8. úmoru Téměř za tmy konečně po zdlouhavé a únavné jízdě před sebou spatřuji známou siluetu městečka Hai, jehož centrum je opevněno proti nájezdům loupeživých goblinů. Když se teď opět dívám na dřevěnou palisádu, kterou je obehnáno malé návrší s hlavními budovami, pomalu se mi začíná zdát, že všechny povídačky mladého trpaslíka se nezakládají na pravdě, pokud se zdejší obyvatelé kvůli těm, za nimiž jsem přišel, museli uchýlit za hradby. Přesto se nesmím vzdát naděje. Po bouři před třemi dny mne už cestou žádná větší nepříjemnost nepotkala, i když ještě několikrát mírně sprchlo. Dnes odpoledne dokonce nachvíli vysvitlo slunce. Ve stejnou dobu jsem zrovna míjel i osadu Sedmnáct Sloupů, kam se hodlám vydat později. Na svůj zemanský přídomek si stále nemohu zvyknout. Ubytoval jsem se v jedné z přístavních hospod. Krčmář se na mne zprvu díval nedůvěřivě, když ve mne nepoznal námořníka ani nikoho z místních. Možná za to mohlo i honosné oblečení, i když cestou dost utrpělo. Ovšem ve chvíli, kdy zjistil, že mám měšec plný zlaťáků, začal se chovat velice uctivě. Poručil jsem si pohár vína, usedl poněkud do ústraní k neobsazenému stolu a zaposlouchal se do hovoru v místnosti. K mému zklamání se všechen točil kolem obvyklých sousedských historek a záležitostí týkajících se zemědělství. Zaujala mne však trojice mužů na opačné straně lokálu, jejichž zábava byla znatelně halasnější než ostatních hostů. Byli lépe oblečení a zahlédl jsem u nich i zbraně. Nechtěl jsem vzbuzovat pozornost přílišným vyptáváním, ale informace jsem nezbytně potřeboval, a tak jsem se odhodlal k nim přistoupit. Představil jsem se jako obchodní zástupce Královské Mořeplavecké z Rilondu a poté, co jsem pro každého objednal pintu piva, mne přijali mezi sebe. Řekl jsem jim, že Mořeplavecká má zájem navázat obchodní styky s Hai a že mám za úkol obhlédnout místní situaci z hlediska trhu. Chvíli jsme rozmlouvali o současném dění v městečku. Dozvěděl jsem se, že obyvatelé stále odcházejí. Může za to nepřízeň přírody a občasné útoky pirátů. Zmínili se i o nájezdech goblinů, které v poslední době však už nejsou tak časté. Na oplátku jsem jim pověděl několik novinek z Rilondu a pak nenápadně stočil hovor zpět na gobliny. Poslední velký nájezd tu prý pamatují z doby zhruba před čtvrt rokem. Když mi lépe upřesnili dobu, s překvapením jsem shledal, že jsem se tehdy sám účastnil obrany města, neboť ve stejná večer v jiném zdejším hostinci shromáždil Tal Čerev své dobrodruhy, aby jim objasnil podmínky výpravy za Bongileanem. Goblini prý v této oblasti obávají Vlčí pevnost, starou arvedanskou zříceninu v místech, kde se Šedá řeka začíná v peřejích valit do Šedého zálivu. Tato informace mne nadchla tak, že jsem objednal další rundu. Konečně vím, kde mám začít pátrat. S trojicí jsem si dobře rozuměl a proseděl s nimi značnou část večera. Během další řeči se mi všichni představili jako šlechticové. Prozradili mi, že jich v Hai přebývá asi desítka a že dohromady tvoří prakticky jedinou obranu městečka před útoky zvenčí a donedávna fakticky řídili město, než kníže Čerev připojil Hai ke svému lénu a dosadil nového fojta jménem Grydar. Jednoho z nich pak zaujala moje zbraň. Dovolil jsem mu si Jasný bodec prohlédnout. Vyklubal se z něj opravdový znalec, když poznal kvalitní práci rilondského zbrojíře Kerga a patřičně ocenil jeho umění. K spánku jsem se odebral těsně po půlnoci, hned co jsem ověřil, že o Taranise i mulu je dobře postaráno. Zítra brzy ráno mne čeká další cesta – navzdory nebezpečí se vydám navštívit Vlčí pevnost. 9. úmoru Vyrazil jsem krátce po šesté hodině. Taranis mne nesl jako vítr, protože mula zůstala tentokrát ve stáji a nezdržovala nás. Naštěstí jsem se nepotřeboval nijak vyptávat na cestu, což by vzbudilo nepatřičnou pozornost, neboť temná silueta strážní věže Vlčí pevnosti byla viditelná až z Hai. Abych zmátl případné nenechavce, vyjel jsem z města směrem na východ, cestou, kterou jsem dorazil a až po několika mílích se obrátil na západ a obloukem ho objel. Nejdříve můj kůň klusal po pláni, po půl druhé hodině začal terén stoupat do výše, když jsem se přibližoval k rozvalině, až jsem nakonec stanul před pobořenými hradbami. Na okamžik mne ovládla nejistota. Na chvíli jsem se chtěl otočit a vrátit se, pak jsem však popohnal Taranise a vjel do pevnosti. Brána, ke které mne dovedla cesta, byla úplně zbořená a nedalo se tudy projít. Hned vedle ní chyběl kus hradeb a jejich trosky byly v tom místě odklizeny a díra zřejmě slouží jako vchod. Také nádvoří bylo vyklizené, lemované polorozpadlými zdmi, které snad kdysi bývaly kamennými budovami. Ve chvíli, kdy jsem přijížděl, se po něm pohybovalo asi pět menších postav se zelenou kůží, které můj náhlý příchod viditelně překvapil. Goblini začali poskakovat v bezpečné vzdálenosti od Taranise a mávat nějakými klacky. Oblečeni byli jen v bederních rouškách v barvách žluté a červené. Jejich nervozita vzrostla, když jsem z pochvy na zádech vytáhl Jasný bodec, jenž jsem vzápětí zasunul do sedlové pochvy a seskočil z koně. S rukama mírně od těla na znamení že nemám zbraň jsem se přiblížil k jednomu tvorovi. Trochu přede mnou ustupoval a stále na mne mával klackem. Pokusil jsem se na něj promluvit obecnou a zeptat se ho, zda bych tam našel goblina jménem Urganag, přičemž jméno vůdce jsem vyslovil co nejzřetelněji. Goblin mne překvapil, když na mne promluvil také lámanou obecnou řečí. Chvíli se mne vyptával, kde jsem to jméno slyšel a podobně, nakonec kamsi odběhl a vrátil se s dalším příslušníkem své rasy, který si na sebe viditelně ve spěchu vzal kroužkovou košili. Nevím, jestli to byl sám Urganag, každopádně byl zplnomocněn se mnou jednat. Odebrali jsme se do sýpky, jediné zastřešené budovy v pevnosti, které jsem si všiml, kde jsem mu předložil svůj návrh. Jeho odpověď na otázku co požadují výměnou za nerosty byla jasná: jídlo, zbraně. Obojí by neměl být problém zajistit. Gobliní velitel pak promluvil k jednomu z ostatních jejich jazykem, ten se udeřil zelenou rukou do hrudi – zřejmě jakýsi vojenský pozdrav – a přinesl nám mapu západní Tary. Pak jsme řešili problém, jak dopravovat zboží z Rilondu sem. Nakonec jsme se shodli, že použijeme námořní dopravu. Naše lodě, naložené tovarem, vyplují obvyklou severní trasou na Lendor a cestou nepozorovány na moři změní kurs a přistanou na Slunečných písčinách, kde proběhne výměna nákladu. Hovořili jsme pak asi ještě hodinu o různých podrobnostech obchodu a jednání jsme završili čímsi, co by se dalo nazvat smlouvou. Po druhé hodině odpolední jsem opustil Vlčí pevnost. Všechno šlo až nečekaně hladce. Do Hai jsem se vrátil stejnou oklikou jako ráno. Chtěl jsem se již dnes vydat do Sedmnácti Sloupů, ale když jsem dorazil do hostince, schylovalo se už k večeru, a tak jsem se rozhodl zde ještě jednou přenocovat. Ustájil jsem Taranise a v pokoji sepsal zprávu pro otce, kterou jsem hodlal odeslat co nejdříve. Pak jsem vypil ještě pár pohárů, tento večer jsem však neměl žádnou společnost. 10. úmoru Dnes jsem vstal opět brzy, abych mohl konečně vyrazit. Zjistil jsem, že hostinský je pěkný vydřiduch, když si za pokoj naúčtoval nehoráznou sumu, protože si všiml, že nejsem zrovna nejchudší. Náladu na dohadování se sním jsem ale vůbec neměl, a tak jsem mu znechuceně daný obnos hodil na stůl a vypadl z krčmy rozhodnut tam už nikdy nevkročit. Když jsem tedy už nucen nést úděl zemanského léna, rozhodl jsem si udělat lepší představu o sousedním Hai tím, že navštívím ještě před odjezdem jeho fojta, nesoucího nezvyklé jméno Grydar. Když jsem ho pak spatřil, nepřekvapilo mne ani tak to, že se jednalo o trpaslíka jako to, když jsem si jej chvíli prohlížel a poznal, že je to přesně ten trpaslík z družiny Tala Čereva, od kterého jsem se dozvěděl o goblinech a fakticky díky němuž jsem se dostal do těchto zapomenutých krajů. Nalezl jsem ho v jeho domě, kromě radnice jedné z mála kamenných budov na náměstí. Nevypadal, že bych ho vyrušoval, a tak jsem s ním chvíli mluvil o místní situaci a pak i na jiná témata. Když jsem mu prozradil, že jsem také dobrodruh, řekl, že by pro mě měl nějaké věci na prodej. Jímal se mne úžas, když se přede mnou zaleskl pár perilonských ostří. Tyhle zbraně jsem několikrát viděl na obrázcích a věděl jak jsou vzácné.V rukou jsem je držel poprvé. Bylo jasné, že musejí být moje. Nechal jsem trpaslíka, ať si sám určí cenu, která byla nakonec dohodnuta na třech tisícovkách zlatých. Grydar nežádal peníze hned, tolik bych mu z ruky ani zaplatit nemohl, ovšem pod podmínkou, že se přidám k jeho družině, s čímž jsem rád souhlasil a jako zálohu jsem mu zaplatil padesát zlaťáků, sice směšnou částku, něco je ale vždycky lepší než nic. K ostřím jsem ještě získal slušnou plátovou zbroj za obvyklou cenu. Zeman Grydar mne vyprovodil na cestu o dvě hodiny později. Prosil sice, abych ještě zůstal, chtěl jsem ale dorazit do Sedmnácti Sloupů ještě před večerem, a tak jsme se rozloučili a brzy nato jsem nechal osadu Hai za sebou. Třicet mil podél pobřeží Slunečných písčin, s pásem džungle po pravé straně se obešla bez příhod, i počasí bylo příznivější než posledně. Sloupy jsem před sebou zahlédl po třetí hodině odpoledne. Osada leží asi míli od pobřeží a dnes mne přivítala ztichlá a klidná, mezi domky jsem potkal jen několik sedláků, kteří si mne podezřívavě prohlíželi a zvláštní pozornost věnovali mému koni. Také políčka v okolí byla z větší části opuštěná, všiml jsem si jen několika pasoucích se krav a koz. Protože dnes byl den odpočinku, nic z toho mne nepřekvapilo. Místo mi celkově připadá jako poloviční divočina na níž nikdo z Mocných už dlouho nepomyslel. Po životě v pulsujícím velkoměstě si budu na svůj nový domov dlouho zvykat. Sehnat v poslední den aldenu někoho kdo by byl kompetentní převzít můj jmenovací dekret a zasvětit mne do fungování osady se ukázalo být mnohem složitějším, než by se mohlo zdát. Obyvatelé, které jsem potkal, se se mnou nechtěli moc bavit a někteří raději rychle zmizeli v chalupách. V budově která by se nejspíše dala nazvat radnicí jsem nenašel vůbec nikoho. Blouděním po osadě jsem strávil zhruba půl druhé hodiny, než jsem z některého sedláka vytáhl jméno jednoho z představených osady. Místní radu starších prý má tvořit sedmnáct kněží, za každého z Mocných jeden. Muž jménem Arkaril však jako kněz rozhodně nevypadal. Svalnatý chlápek s obrovským černým plnovousem mne probodával svým temným pohledem, když mé dekrety hrubě uchopil do tlustých prstů. Nezdá se, že bych zde byl zrovna vítán. Nakonec zavolal nějakého chlapce, ať mi ukáže kde budu bydlet a mně řekl, že mám přijít jindy, protože dnes chce mít klid. Měl jsem sto chutí se na toho otrapu obořit, že si na mě udělá čas kdykoliv to já budu potřebovat a nebude se mnou mluvit tak hrubým tónem, ale nechal jsem to být, protože by to stejně asi moc dobrého nepřineslo a navíc jsem byl příšerně unavený z cesty. Domek, který mi hošík ukázal, vy v Rilondu byl možná ostudou i Chudinské čtvrti, zde ale patřil mezi jednu z mála kamenných staveb a na místní poměry to zvenčí bylo opravdu luxusní bydlení. Uvázal jsem Taranise i mulu ve stáji vedle pohublého poníka, jenž zřejmě patřil předchozímu majiteli. Ubohé zvíře tady zůstalo úplně samo. Kdosi se o něj sice chodil starat, protože na dně koryta měl ještě trochu špinavé vody a něco málo ovsa, podle toho v jakém byl ale stavu to nebylo moc často. Vyměnil jsem mu vodu a dal mu nažrat z vlastních zásob stejně jako svým zvířatům. Poník vše vděčně přijal. Můj nový domov nevyniká velikostí. Je to jen jedna nepříliš velká místnost a ložnice na patře. Když jsem vstoupil dovnitř, do nosu mi udeřil nepředstavitelný smrad nemytých těl a alkoholových výparů. Raději jsem si ani nechtěl představovat, jak můj předchůdce musel vypadat. Také postel nevyhlížela zrovna vábně. První věc co jsem udělal bylo že jsem všechno nechal pořádně vyvětrat. Teď už je to lepší, i když zápach je pořád ještě značný. Pak jsem už nechtěl dělat nic jiného než si na chvíli lehnout a odpočinout si. Odporné peřiny a prostěradlo jsem dal pryč a dnes budu spát jen na neustlané posteli, ale alespoň ne ve společnosti nějakých drobných zvířátek. Pohled mi ještě utkvěl na perilonských ostřích které mi dnes dal Grydar. Před spaním jsem si s nimi zkusil pár výpadů. Nebude jednoduché se s nimi naučit správně zacházet, ale pak to budou skvělé zbraně. Uvědomil jsem si, že vlastním něco, co v Dálavách nikdo jiný nemá a že si na ně budu muset dávat opravdový pozor a rozhodně je nikde nevystavovat a veřejně dávat na odiv. Lapků a nenechavců se najde všude spousta. Trpaslík mi řekl, že tato čepele zabily bývalého zemana ze Sloupů. I když mívám strach jen z mála věcí, tohle mne trochu děsilo. Mohu se jen modlit a doufat, že mi přinesou víc štěstí než jemu. 11. úmoru Dnes mne probudilo hlasité bušení na dveře. Muž, kterému jsem otevřel, svým vzezřením dával tušit, že bude nejspíše vojákem. Když mne spatřil, značně znejistěl. Začal se mě dost výhružně vyptávat kdo jsem a co dělám v zemanském domě, který mi nepatří. Chvíli trvalo než jsem ho trochu uklidnil abych mu mohl vysvětlit že já jsem nový zeman ze Sloupů, čemuž uvěřil až když jsem mu ukázal svůj dekret od správce zemských desek, což mu však nemám za zlé. Jmenoval se Idalk a byl členem místní vojenské jednotky, kam byl naverbován teprve před pár měsíci. Starý byl zhruba stejně jako já. Dřívější zeman ho čas od času najímal, aby se staral o jeho hospodářství když byl zrovna pryč. Stejně jako nyní chodíval dvakrát do aldenu zaopatřovat poníka a zkontrolovat jestli v domě nebyli nezvaní hosté a když dnes ve stáji uviděl nového koně, myslel si, že jeho pán se vrátil z cest. Z další konverzace vyplynulo, že voják vůbec neví, že lenní pán zahynul a že ani radu starších to příliš nezajímalo a ani se neobtěžovali mu něco vzkázat. Po včerejším setkání s Arkarilem jsem se tomu už moc nedivil. Zeptal jsem se Idalka jestli mu nebylo divné že se jeho pán tak dlouho nevrací. Řekl mi že býval mimo domov často mnoho aldenů a vracel se jen když potřeboval peníze. Pověděl mi o něm, že to byl velký ochlasta, svého postavení jen využíval a krátce po svém příchodu dal popravit dva členy rady, jedno místo zaujal sám a druhé je dodnes neobsazené. Více než budoucnost osady ho zajímaly zábavy v hospodě a prolézání starých zřícenin. Neuvědomoval se, že bych ho mohl za takové vyjadřování o jeho pánovi nechat přísně potrestat, ale tahle jeho přímost se mi líbila., a tak jsem ho ani nevyplísnil za to, že trápil poníka hladem. Stejně jsem si potřeboval promluvit s někým, kdo by mne nezaujatě seznámil a děním v osadě a mladý voják se zdál být právě takovým člověkem. Prostí osadníci se tady prý nemají zase až tak špatně, pokud tedy pracují a nepletou se do rozhodování rady starších. Daně jsou poměrně mírné a s tím, co jim zbude, lidé bez problémů vyžijí. Často se však po osadě pohybují podivná individua, někteří o pár dnech odejdou, jiní se zase objeví. Obyvatelé se jim vyhýbají a ani oni své činnosti neprovádějí veřejně. Snad jsem se od něj mohl dozvědět ještě víc, Idalk však musel brzy odejít za svými povinnostmi. Jako odměnu za informace jsem mu daroval několik zlaťáků na přilepšení jeho žoldu. Zvěsti o podivném dění v osadě mne však zneklidnily. Potřeboval jsem vědět více. Doufal jsem, že něco najdu v dědictví po mrtvém zemanovi. V domě jsem po něm našel pár věcí denní potřeby a nevelký štos pergamenů, jejichž obsah předčil všechna má očekávání. Ve válcovém pouzdře jsem našel stočený nepříliš kvalitní, viditelně značně přikrášlený a nedokončený životopis pod názvem Půl století zlodějiny – paměti Chlastomíra I. Šedé Kápě. Při jeho čtení přede mnou vyvstával charakter zrůdy. Býval to jen obyčejný zloděj, který se kdysi v Albireu živil obíráním chudáků. Primitivní humor použitý v životopise dával tušit, že mu že mu utrpení druhých přinášelo opravdové uspokojení. Zmiňoval se tam také o trpaslíku Grydarovi. Jeho popis v Půl století měl za cíl ale jen zesměšnění a se skutečnou osobou neměl příliš společného. Součástí životopisu bylo také několik neumělých básní oslavujících zlo. V hrůze jsem zjistil, že kníže Čerev svěřil půdu někomu, kdo na krku nosil pařát Khara Démona. Kromě děsivých textů jsem nalezl několik plánků jakýchsi budov. Poté jsem našel, co jsem hledal. Zeman si vedl zápisky o situaci v osadě. Součástí byl i seznam členů rady starších opatřený poznámkami odkrývajícími pravou funkci osady Sedmnáct Sloupů. Zjistil jsem že převážnou část rady tvoří zločinci z Temných Mystiků. Zbytek jsou jiné zvrhlé živly, nájemní vrahové, bývalí piráti jako Arkaril a Kharovy Noční stíny. Ocitl jsem se uprostřed světa řízeného temnou rukou Asterionu, a to úplně sám. Chvíli jsem přemýšlel, jestli náhodou i Tal Čerev není zapleten do sítě zločinu. Ne, není, nesmí to být pravda. Jinak je všechno ztraceno, protože pokud mi teď může někdo pomoci, je to on. Mezi pergameny které by bylo lepší nečíst jsem ale dnes našel také jeden opravdový poklad.Výjimečnost textu byla už jen v tom, že nebyl napsán na klasickém pergamenu, nýbrž na papíře. Jeho bývalý majitel asi ani netušil, jakou má cenu. V rukou jsem totiž měl svitek v arvedanštině nadepsaný „Výroba Prstenů návratu“. Následoval odborný popis přípravy těchto cenných artefaktů, který ležel po tisíce let v zapomnění. Na chvíli jsem se přestal starat o Mystiky a ostatní problémy a ozval se můj podnikavý duch. V Rilondu by se na výrobě prstenů dalo mezi zámožnou klientelou pohádkově vydělat. Pokud by se ovšem našel schopný alchymista, který by porozuměl postupu. Snad se mezi těmi co čas od času vyhodí do vzduchu univerzitní Laboratoř na jezeře alespoň jeden najde. Dal jsem si za povinnost svitek co nejrychleji dopravit do Rilondu lodí. Dnešní noc proto strávím tím, že si celý text opíšu, abych měl jistotu, že budu mít v záloze kopii, kdyby se po cestě ztratil. Před chvílí jsem dopsal list pro knížete Čereva s prosbou o pomoc proti Temným Mystikům. Kdybych si jen mohl být jistý, že se v pořádku brzy dostane do správných rukou 12. úmoru Poté, co jsem se zastavil v přístavu asi míli na sever od osady, abych dal poslat psaní otci a knížeti Čerevovi, zamířil jsem hned k domovu. Rozhodl jsem se totiž, že podnikat cokoliv na vlastní pěst v situaci do které jsem se dostal je příliš nebezpečné, protože nemohu jít sám proti zástupu všeho schopných zločinců. Zůstávám proto v domě jak jen je to možné. S představenými osady se budu stýkat zatím jen tak často, aby moje nepřítomnost nevzbudila jejich podezření a trpělivě vyčkávat odpovědi od knížete. Může to trvat snad i měsíc, možná déle. Najednou mám spoustu času, který nemám jak vyplnit. Alespoň jsem se už trochu uklidnil po počátečním šoku. Začínám pozvolna vytvářet plán na svrhnutí Mystiků. Budu potřebovat vojenskou podporu. Kdyby jen otec věděl, jaké trápení mi způsobil když mi zajistil tohle místo. Nechtěl jsem být šlechticem v díře daleko od civilizace, sám, bez pomoci. 15. úmoru Zúčastnil jsem se schůze rady starších. Nikdo z nich mne tam příliš nevítal. V napjaté a váhavé atmosféře jsme určili výši daní v nadcházejícím období. Když jsem odcházel, dal jsem najevo, že budu několik dní mimo osadu. Tváře Mystiků se příliš nesnažily skrýt potěšení nad takovou novinou. Jejich pocity jsou mi ukradené. Snažím se před nimi hrát mladíka se slabým charakterem, kterého by mohli snadno ovlivňovat a vzbudit tak v nich pocit, že jsem pro ně neškodný. Ve skutečnosti ale takový ale nejsem, chraň mne všichni Mocní, doufám že ne. Aby to Khar spral, já to tady nenávidím. Už poněkolikáté za poslední dny tady chci všeho nechat. Přišel jsem za obchodem a ne rozbíjet zločinecké gangy. Místo zdejšího šlechtice mi mělo pomoci ke slušnému zajištění osobních potřeb, abych mimo civilizaci nemusel žít jako vandrák, ne abych se musel plést do záležitostí, do kterých mi nic není. Kdybych se alespoň mohl postavit nepříteli čelem, v čestném souboji! Neužírá mne strach, to ne. Užírá mne bezmocnost. 23. úmoru Poslední den jsem se toulal krajem a přemýšlel, kam bych mohl jít, abych nemusel být v osadě. Slyšel jsem, že jakási skupina mnichů založila svou osadu asi 50 mil od Nového Solnohradu. Život je tam poklidný a mniši rádi nabídnou přístřeší poutníkům. Dlouho jsem rozvažoval že se vydám právě tam ale nakonec jsem to zavrhl, protože je to poměrně daleko a především cesta nepatří k nejbezpečnějším. Jediný dostupný azyl jsem mohl najít jen tam, kde na Slunečné písčiny shlíží ze západu rozvaliny Vlčí pevnosti. Vydal jsem se do Hai. Než abych se znovu ubytoval u chamtivého hostinského, navštívil jsem raději Grydara. Přijal mne přívětivě a když jsem mu naznačil, že bych se rád pár dní zdržel, neměl nic proti. Nabídl mi svou pohostinnost, po většinu času je ale zaměstnán ve své laboratoři, kde neustále zkouší v baňkách míchat podivné lektvary. Že také trochu dělá do alchymie jsem dříve nevěděl. Svitek mám s sebou, přesto ho nechci ukazovat někomu koho ještě ani moc neznám. Nehodlám se ani zmiňovat o svých problémech s Mystiky a tématu proč jsem tak náhle opustil Sloupy se snažím pokud možno vyhnout. Když jsem svého hostitele párkrát sledoval při práci, všiml jsem si jeho zvláštní záliby v ohni. Nejvíce si totiž libuje v experimentech, kdy plameny šlehají vysoko nebo něco vybuchuje. Už párkrát jsem se divil, že si trpaslík nepřipálil své pěstěné vousy. I tak na něm bylo vidět mrzutost z toho že v domě je omezen jen na „nevelké“ ohníčky a nemůže připravit nějaký opravdu obrovský výbuch a požár. Den hojnosti Svátek mezi měsíci úmorem a travnem jsem prožil stále v domě zemana z Hai. Odpoledne jsem si vyšel do ulic. Překvapilo mne, jak se lidé v divočině, pořád ohrožováni gobliny, závislí na tom co si sami vypěstují a na nepříliš častých cestách obchodních lodí dokáží bavit. Atmosféra snad předčila a všechny mohutné oslavy, které jsem zažil doma. Můj obdiv sklidilo umění místních připravit uprostřed zimy ze svých skromných zásob nečekaně chutné lahůdky. 5. travna V den běhu jsem se znovu vrátil do Sloupů, protože jsem v nejbližších dnech čekal že dorazí odpověď na mé psaní. Když jsem se dnes zastavil v přístavu, konečně jsem neodešel s prázdnou. Jednalo se však jen o dopis od otce. Kníže Čerev o sobě zatím vědět nedal. Otec se na pergamenu vyjádřil velice stručně, jak je jeho zvykem. Informoval mě že obdržel mou zprávu, ale že by si se mnou potřeboval promluvit osobně, a tak mám co nejdříve přijet domů. Nebylo to zrovna co jsem očekával, odpověď od Tala Čereva, avšak důvod k cestě do Rilondu se mi zrovna moc hodí. Loď odplouvá zpátky v den snů ráno. Napadlo mne, že bych mohl navrhnout Grydarovi aby plul se mnou. Tíž, že jsem od něj přijal perilonská ostří, začal mne trpaslík považovat za člena své družiny dobrodruhů. Tahle cesta sice nějak zvlášť dobrodružná zpravidla nebývá, je to ale možnost blíže poznat nové lidi. A tak se také stalo. Grydar souhlasil a řekl, že ho mám za tři dny čekat ve sloupském přístavu a že přivede i nějaké přátele. Než jsem s ním stihl všechno zařídit, den se pomalu nachýlil. Nechtěl jsem riskovat nebezpečnou cestu zpátky v noci, a tak jsem využil jeho nabídky a přespal u něj. 8. travna Před odplutím jsem se musel postarat o svá zvířata. Mulu a osiřelého poníka, s nímž ještě nevím co budu dělat, jsem nechal ve stáji a osobně dohlédl, aby měla dost píce i vody. Jediný komu jsem je mohl s poměrně čistým svědomím svěřit byl Idalk kterého jsem ještě důrazně poučil, jak často o ně pečovat. Větší problém jsem měl s Taranisem. Můj hnědák je příliš cenný na to, abych ho nechal napospas v té díře a byl jsem pevně rozhodnut vzít ho s sebou. Kapitán zprvu měl námitky, musel pomoci drobný úplatek který však spor vyřešil k oboustranné spokojenosti. Grydar ne mě čekal přesně jak jsme byli dohodnuti. Jeho společníky byli dva elfové. Po ebenových tvářích pouštních mba-magawa-ngo to byli první elfové se světlou pletí které jsem po dlouhé době spatřil. První z nich se jmenuje Azrael. Grydar ho představil jako vůdce jakési nové komunity severozápadně od Hai. Ten druhý, Erling, dával najevo, že prvého z nich považuje za autoritu. Je Azraelovým velitelem vojska. Přístav jsme opustili na lehké plachetnici jménem Vlaštovka k odpoledni. Větrné počasí posledních týdnů které jinak působilo nepříjemně se nám nyní náramně hodilo a Siaron loď hnal jako o závod. Tady uprostřed širých vln daleko od Slunečných písčin se život najednou zdá mnohem jednodušší a radostnější, přestože se slunce ukrývá za mračným závojem. 10. travna Z podpalubí nás vyhnaly hlasy námořníků sledujících oceán z výše plachtoví. Kapitán pozoroval skrze námořnické sklo cizí loď na obzoru. Nebylo pochyb že jde o piráty. Loď se rychle přibližovala; vyburcovaná posádka se kvapně ozbrojovala. Bylo na nich vidět odhodlání bránit Vlaštovku před útokem mořských lupičů, ale také dávali najevo jaké bychom v otevřeném střetnutí měli šance. I já jsem se chopil Jasného bodce rozhodnut též poslat několik pirátů před Lamiův soud než bych tam skončil sám. Vzdálenost mezi naší a pirátskou lodí se nakonec ustálila zhruba na čtvrtině míle a nezdálo se, že by se snažili ještě přiblížit. Po půlhodině napjatého vyčkávání loď zase začala mizet za obzorem, stejně rychle jako se objevila. Z toho co viděli byli námořníci zmatení stejně jako my. Jejich vzrušené rozhovory prozrazovaly že toto rozhodně není obvyklé chování pirátů a dohady co to znamená se značně různily. Během svých obchodnických praktik v Královské Mořeplavecké jsem o pirátech v Rilondském zálivu a okolí slyšel dost, nikdy jsem se ni nimi ale nesetkal přímo a neuvědomil si, jak vážná situace vlastně je. Když mi teď jedna z jejich lodí proplula přímo před očima a piráti nám ukázali kdo je tady pánem jsem svůj názor změnil. Nové moře už není tak bezpečné jak mi připadalo včera. 17. travna Včera zrána jsme minuli mys Amber a když dnes Vlaštovka zakotvila v Rilondu, mohlo být kolem dvou hodin odpoledne. Od mé poslední návštěvy domova neuplynuly sice ani dva měsíce, chyběl mi však ještě jako nikdy. S podivným chováním pirátů jsme se cestou setkali ještě několikrát když nás zpovzdálí sledovali v Rilondském zálivu a nedaleko Nového Solnohradu. V přístavu okolo toho panoval velký rozruch. Stejné zkušenosti měly i posádky jiných lodí. Piráti prý takto lodi sledují aniž by je napadali už nějaký čas. Nejsme to ale my, kdo by tento problém musel vyřešit. Místo toho jsem začal přemýšlet, kde se budou moci ubytovat mí společníci. Uprostřed divočiny to totiž nebylo moc patrné, ale tady v Rilondu bylo vidět že tři cizinci vypadají spíše jako vandráci než jako příslušníci šlechtického stavu. Trpaslík navíc dost zapáchal. Vím, že otec by v domě špinavé dobrodruhy nestrpěl; přesto mi připadalo nezdvořilé nechat je spát v nějakém hostinci, i když bych u Gromíra mohl zajistit celkem solidní pokoje. Nutno však říci, že se všichni snažili dostat stav svého zevnějšku do přijatelných mezí. Když se Azrael a Erling trochu umyli a očistili a vyspravili své oděvy, začali vypadat alespoň trochu k světu. Grydarovi pobyt v lázních rovněž prospěl, i když bylo vidět že trpaslík nemá vodu zrovna v lásce, a mohl jsem si troufnout pozvat je domů. Přesto jsem musel dobře volit způsob, jak jsem je otci představil. Doma byl pouze Igor, který nám řekl že otec se vrátí z jednání asi za dvě hodiny. Zatímco se Simon postaral o koně a Igor zanesl věci Grydara, Erlinga a Azraela do pokojů, dali jsme si v salónu čaj a vyčkávali otcova příchodu. Dorazil tak jak říkal Igor. Představil jsem mu ostatní a pak jsem mu v soukromí vyložil co mne potkalo na cestách a podal podrobnosti o dohodě kterou jsem uzavřel s gobliny. Pro jistotu jsem ho ale nezatahoval do záležitostí s Mystiky. Zatímco jsem byl pryč, otec představil plán Mořeplavecké a ta už začala pracovat na navázání kontaktů. První náklad by do Slunečných písčin mohl vyrazit už za dva aldeny. Poté se otec omluvil, protože přišel Olfen a nějací jiní muži, se kterými potřeboval cosi projednat. Na zbytek dne jsme osaměli. Mí společníci odešli někam do města. Já jsem navštívil Kir, kde bylo i na jeho poměry nezvykle plno. Gromír živě diskutoval s pár chlápky u výčepu. Tématem hovoru byli opět piráti. Jak se zdá, těmi teď žije celé město. Všechno málem skončilo rvačkou, když Gromír naznačil své pochybnosti o bezúhonné minulosti jednoho z účastníků rozpravy. Odešel jsem poměrně brzy, protože jsem po dlouhé cestě ještě neměl možnost si odpočinout. I ostatní dobrodruhy jsem zastihl v salónu a vzápětí jsme se odebrali do pokojů. 18. travna – 12. ovocna Události, které následovaly v těchto dnech byly velmi dramatické a naprosto změnily můj náhled na mnoho věcí. Píšu o nich nyní se zpožděním, protože jsem neměl možnost je průběžně zaznamenávat. Nejsem si přesně jistý, jak všechno začalo. Vím, že jsem se ráno zastavil v Kiru, zatímco ostatní také vyrazili do města. Mohlo být krátce před polednem když jsem z hostince odešel. Pamatuju si, že jsem se procházel mezi krámky vedle Radničního náměstí. Pak jsem jen vzadu ucítil nějaký úder nebo píchnutí a ztratil vědomí. Probral jsem se v jakési dřevěné boudě plné lidí, mezi kterými jsem poznal i Grydara, Azraela a Erlinga. Naše věci byly pryč, oblečení jsme byli jen v primitivních pytlových oděvech a všichni jsme byli spoutáni. Houpání které mne probralo dávalo znát že se nacházíme v podpalubí nějaké lodě. Netrvalo dlouho uvědomit si co se stalo – byli jsme lapeni jako otroci. Nedlouho nato nás skupina chlápků vyvedla na palubu. Kromě kapitána vyhlížejících jako pravý pirát jsme v dáli za zádí ještě stihli spatřit pobřeží a rilondský přístav; být trochu blíže, viděl bych snad i náš dům. Sper to Khar, tak blízko ke svobodě a přeci zas úplně bezmocný. Následující dny byly těmi nejhoršími co jsem kdy zažil. Snad kromě toho, když se mi před pěti lety v Průsmyku stínů splašil kůň, shodil mě do rokle a já pak dva dny ležel na dně se zlámanou nohou. Nebýt družiny trpaslíků, co na mne náhodou narazili když v okolních horách údajně hledali vhodné místo pro jejich nové sídliště, jistě bych tam brzy zemřel. Chvíle v Sedmnácti Sloupech kdy jsem mohl jen čekat kdy mi v zádech skončí dýka jednoho z Mystiků mi připadaly jen jako příjemné rozptýlení. V ohrožení života jsem už několikrát byl; ještě nikdy jsem ale nebyl zbaven svobody v zajetí s nepříliš optimistickými vyhlídkami do budoucna. V mnoha ohledech mi to připadalo horší než smrt. Při pomyšlení na Sloupy jsem se však zachvěl – mohl by být náš únos dílem pirátů z rady starších? Odpověď nemám dodnes, hrozba že by to tak mohlo být mne však přiměla učinit radikální rozhodnutí o osudu osady. Na palubě pirátské lodi však příliš času k přemýšlení nebylo. Většinu dne jsme veslovali do úplného vyčerpání, zbytek dne jsme měli síly jen k tomu abychom do sebe naházeli nechutnou břečku kterou jsme dostali místo jídla a potom jen vyspávat se ztuhlými svaly v podpalubí. Odporu nebyl schopen nikdo. Veslaři se mezi sebou příliš nebavili a i s Grydarem, Azraelem a Erlingem jsem prohodil jen pár slov. Tak to šlo stále stejně po šest dní a šest nocí. Sedmého dne nás vytáhli z podpalubí abychom vystřídali unavené veslaře velice brzy ráno, slunce ještě nevyšlo. Loď se nacházela poblíž pobřežních skalisek. Namísto obvyklého veslování vpřed jsme začali složitě manévrovat. Opatrně jsme vplouvali do jakési jeskyně. Za zákrutou se ústí rozšiřovalo do obrovského dómu kde měli piráti zbudován úkryt. Nacházelo se tam několik mol u nichž v té chvíli kotvily asi čtyři lodě. Když i ta naše přirazila, všechny nás vyvedli na molo a naložili do člunu, kde jsme seděli s rukama připjatýma k jeho podlaze; v něm nás převezli napříč jezerem hlouběji do dómu kde vodní plocha ustupovala pevné zemi. Cestou se několik pirátů zcela otevřeně vybavovalo a z jejich rozhovoru jsme pochopili že plánují v nejbližší době něco velkého. Z náznaků se dalo poměrně s jistotou usoudit že jejich příštím cílem bude Nový Solnohrad. Město v ústí Rilondského zálivu má sice silnou posádku, pokud by však byl cílem překvapivého útoku, několik desítek lodí bez posádky ukotvených v přístavu by bylo snadným terčem. Bez danerského vojska by piráti získali naprostou nadvládu nad Novým mořem a zálivem. Zdálo se, že se blíží katastrofa. Krátká skalní chodba vedla do menšího dómu kde jsme spatřili mnoho dřevěných beden, a tam se rozdělovala do dvou. Na konci té více vpravo kam nás zavedli byly mohutné železem pobité dveře zasazené do opracované skály. Světlo arvedanských pochodní za nimi v jeskyni odhalilo obrysy mnoha většinou ležících postav. Prostora kde piráti věznili své otroky byla taktéž obrovská a v té době ji obývalo na pět stovek ubožáků včetně z těch z lodi co nás unesla, kde nás bylo asi sto. Vyhloubila ji spolu se zbytkem jeskynního bludiště voda; teď už ale zbyl jen pramínek vytékající ze skály jenž mizel pode dveřmi a potůček ústil až do skrytého jezera kde jsme zakotvili. Koryto pod bránou samozřejmě nebylo dostatečně široké, aby se jím dokázal člověk protáhnout na druhou stranu i kdyby na dost dlouho zadržel dech. Když nám dozorci uvolnili nohy z okovů a zavřeli dveře, přemohlo nás vyčerpání a zanedlouho jsme usnuli na holé skále. Jídlo jsme dostávali jednou denně. Když dozorce zabušil na dveře a zařval něco dovnitř okénkem, museli všichni od vchodu ustoupit na vzdálenost vyznačenou na podlaze hrubou půlkruhovou rýhou. Pak teprve dotáhli dovnitř veliký kotel plný nevalně vypadající šlichty. Zajatci už měli mezi sebou určené pořadí, v jakém dostávali nuzné jídlo a sami se seřadili do úhledné řady, na jejímž začátku stáli ti nejsilnější a nejrespektovanější a nikdo nebyl ochoten své místo jen tak někomu uvolnit. Prvý den jsme se poslušně zařadili na konec fronty a dostali jsme jen kusy připálené kaše ze spodu kotle. Druhý den jsem zaujal stejné místo, když jsem náhle zaslechl vepředu nějaký hluk. Spatřil jsem Grydara jak přišel k jednomu z prvních strávníků, křivě na něj pohlédl a tvrdě ho udeřil do čelisti. Kvůli své výšce musel trochu nadskočit. Muž se trochu zapotácel a pak trpaslíkovi úder oplatil rovněž dost tvrdou ranou. Chvíli spolu zápasili a Grydar nakonec chlápka srazil k zemi, i když spíše se štěstím, protože také sotva stál na nohou. Poraněný otrok jej bez námitek pustil před sebe a utíral si krev pod nosem. Když jsem viděl, že dobré postavení si tady jde sjednat jen silou, vyzval jsem jiného muže a v krátkém pěstním souboji ho bez větších problémů skolil. Nejsem sice příznivcem násilného mrzačení lidí co mi nic neudělali, byla to však jedna z mála možností jak si zajistit v té kobce alespoň trochu lepší život; budiž mi omluvou že jsem místa před sebou přenechal přátelům. Azrael, slabší tělesné konstituce než trpaslík nebo já, se do šarvátek raději vůbec nepouštěl a Erlinga soupeř přemohl. Když jsem ho pouštěl před sebe, poprvé jsem si všiml, jak mu oči tajemně svítí. Ten den jsme se konečně trochu vzpamatovali a nebyli jsme už tolik unavení, a tak jsme poprvé měli možnost probrat naši situaci a šance se z ní dostat. Naštěstí jsem zjistil, že mí přátelé ještě neztratili naději a mají pár nápadů jak bychom mohli uniknout. Zmínil jsem se o tom co jsem zaslechl o Novém Solnohradu. I ostatní to slyšeli, žádné plány jak útoku zabránit však nepadly, zato jsme se shodli že ať provedeme cokoli, nesmíme s tím otálet. Grydar přišel s myšlenkou vyrazit dveře pomocí výbušniny, kterou by prý dokázal vyrobit z místních surovin. Erling takový plán spolu s námi ostatními jednoznačně odmítl, protože boj s dobře vyzbrojenými piráty, byť bychom nejspíš měli početní převahu, by měl značně nejistý výsledek. Přesto Grydar po zbytek dne v koutě jeskyně cosi vyráběl a snažil se rozmělnit kusy vápence na jemný prášek. Porada nepřinesla žádný významný pokrok. Později, mohlo se už schylovat k večeru, za mnou a Grydarem přišli Azrael s Erlingem. Řekli, že by chtěli něco vyzkoušet , že si před tím ale potřebují odpočinout a máme je probudit dvě hodiny předtím než se ráno vzbudí zbytek otroků. Hned potom si šli lehnout a vzápětí tvrdě usnuli. Odhadnout v tmavé jeskyni kolik je hodin se dalo jen velmi hrubým odhadem, a ta jsem se musel řídit jen vlastním zvykem. Probouzím se zpravidla sám, když ostatní ještě spí, a tak stačilo, abych si to ráno jen trochu přivstal, abychom s Grydarem oba elfy probrali ze sna včas. Erlinga jsme našli už vzhůru, na náš příchod však nereagoval a se zavřenýma očima se vsedě věnoval jakési modlitbě či meditaci. Trpaslík mi naznačil, že ho nemám vyrušovat. Vzpomněl jsem se na Eroila, který zrána dělával něco podobného a byl dost nevrlý, když ho kdokoli vyrušil a vždycky jen říkal, že si „koncentruje síly“. Azrael se k prvnímu elfovi přidal vzápětí a zůstali v mlčenlivém transu dlouhé minuty. Erling se probral jako prvý. Řekl nám, že si myslí že do dómu vede ještě jiná cesta než hlídanými dveřmi. Oponoval jsem mu, že jakýkoliv otvor kterým by jsme se mohli protáhnout bychom už dávno objevili nebo by to ještě dříve udělal někdo jiný ze zajatců. Tvářil se tajemně a řekl jen něco o tom, že v jeskyni nejsou pouze lidé. Pak se opodál posadil na kus skály a zahleděl se k vysokému stropu. Nahoře byla jen tma, kterou několik neustále rozžatých arvedanských pochodní nedokázalo proniknout. V dómu byli netopýři; žádného jsme v inkoustové černi nad námi nezahlédli, jejich pisklavé výkřiky a trus pokrývající některé části podlahy jeskyně souvislým povlakem dával neomylně znát jejich přítomnost. Elf stále seděl soustředěně se zraky upřenými do neurčita, napřáhl paži do tmy a když si pak dlaň dal před tvář, třepetal se mu v n ní kousek černé tmy. Nevypadalo, že by se ho tvoreček nějak bál, spíše jako by jej elf nějak přivolal. Netopýr mu klidně seděl na dlani a jako by mezi nimi probíhala jakási neslyšná komunikace. Nakonec jej Erling vyhodil do vzduchu, netopýr zamával křídly a ztratil se nám v temnotách. Poté k nám elf přistoupil a pověděl nám, že několik sáhů nad dveřmi je římsa, odkud vede skalní chodba ústící v zatopeném dómu pirátského kotviště. Můj nový přítel byl mnohem podivuhodnější než jsem si zprvu myslel. To nebylo ale nic ve srovnání s tím, co mělo teprve přijít. Erling se odhodlal neznámý průchod, jež dosud používali jen netopýři, prozkoumat. Vzal si stranou Azraela, co se mezitím probral z meditací a cosi si s ním domlouval. Moc jsem však nechápal o čem se to vlastně baví. Druhý elf si přitom prohlédl Erlingova pouta a pak mu na něco přitakal. Oba poodešli do prázdného výklenku jeskyně. Azrael se rozhlédl, zdali ostatní skutečně ještě spí a otočil se ke společníkovi. Během života jsem se samozřejmě setkal s pouťovými kouzelníky co ve svátek proroků předváděli na Radničním náměstí za pár měďáků pro pobavení publika jak dokáží nechat mizet různé předměty a zase je nacházet na nejneočekávanějších místech, nebo dovolovali kapesníčku přítomné slečny nebo někdy i malému zvířeti aby se volně vznášel ve vzduchu. Vždy se setkali s nadšením a obdivem především u dětí, kdežto někteří už starší a světa znalí měšťané jim nadávali do podfukářů, co se vyznačují spíše hbitými prsty než skutečnou magickou mocí. Sám jsem těm čarodějům na pódiu moc nevěřil. Ale věděl jsem že magie je opravdu reálná, taková co nemá nic společného s veselými hrátkami na pódiu. Nevyzpytatelná, surová síla; skutečný mocný nástroj. Na univerzitě žijí opravdoví mágové, co věnovali celý život studiu magických sil. Hostinského Kaliana zná každý ve městě, nemnoho z nich ho však vidělo provozovat své umění, mne nevyjímaje. A na prvý pohled by nikdo nehádal, že ten chlapík za výčepem je nadán uměním magie. I přesto že jsem věděl, že se čarodějové vypadají navenek jako běžní lidé, neubránil jsem se překvapení když jsem viděl Azraelovo počínání. Myslel jsem si, že už ho celkem dobře znám. Hodně jsem se mýlil. Azrael upřel na Erlinga zrak, začal podivně gestikulovat a z úst mu vycházela ještě podivnější slova, nepocházející z Obecné, ani z Arvedanštiny. Prostor pulzoval takřka hmatatelnou energií, když se Erlingovo tělo začalo měnit. Jeho údy se zkracovaly, jako by se elf začal smršťovat do sebe, trup nabýval nových tvarů; pro tuto podívanou nemám lepších slov. Řetězy jimiž byl spoután nakonec s třesknutím dopadly na skálu a nad nimi ve vzduchu se třepotal jen malý netopýr. Chvíli poletoval kolem než zmizel ve tmě nade dveřmi kde se měl nacházet onen skrytý průchod. Beze slova jsme dlouhé minuty vyčkávali a když už jsem byl přesvědčen, že jej potkaly nějaké potíže a že už se nevrátí, prolétl nám netopýr nad hlavami, nedaleko přistál a Erling nabyl svou původní podobu. Pověděl nám, že chodba opravdu existuje a je dost široká aby jí mohl projít člověk. V přístavišti viděl pět lodí. Na palubách nebylo mnoho posádky, zdálo se mu však že těch několik námořníků na čemsi usilovně pracuje. Více zjistit nestihl a brzy jsme také museli přerušit naši rozmluvu, protože ostatní se právě začali probouzet a my chtěli, aby se zatím všechno obešlo beze svědků. Zásadní změna přišla ten den během jídla. Větší porce obvyklé obilné kaše obsahovala i kousky masa. Dozorce nám řekl, že se máme pořádně najíst protože pozítří vyplouváme na moře. Neznamenalo to jen další dny úmorné dřiny; horší bylo že přišla chvíle o které se tehdy bavili piráti když nás převáželi do téhle kobky. V nejbližších dnech jsme se měli zúčastnit útoku na Nový Solnohrad a času na vymýšlení nějakého plánu bylo proklatě málo. Erling celý zbytek dne usilovně o něčem přemýšlel, procházel po našem vězení a prohlížel si ho do nejmenších detailů. Azrael byl unavený, zřejmě ho vysílilo kouzlo, a odpočíval. Grydar dokončoval své dílo – z rozmělněného vápence lepil v dlaních jakési koule velikosti zralých pomerančů. K večeru Erling konečně nechal nekonečného přecházení po jeskyni a zavolal si nás. Nebyl na tom se silami moc dobře protože na rukou už neměl pouta a neodvažoval se bez nich postavit do fronty na jídlo. Řekl, že sami nemáme šanci. Jediná rozumná možnost se tady nabízela vlastně už od začátku. Pokud bychom dokázali přimět ostatní aby se vzbouřili, mohlo by se nám podařit se osvobodit. V náš prospěch by v tom případě mohl hrát moment překvapení, pokud bychom se dokázali dostat ven z dómu nepozorovaně a zaskočit piráty nepřipravené. Dostat zbytek otroků na svou stranu nebylo vůbec jednoduché. Největší autoritou mezi nimi byl asi pětatřicetiletý muž a několik jeho pochopů. Své postavení si vydobyl tím, že v zajetí strávil už neuvěřitelné dva roky a jako bývalý dobrodruh dokázal celý čas v nuzných podmínkách přežít. Jeho osobní ochránci nás k němu nechtěli pustit a stálo to hodně přemlouvání než nám dovolili si s ním promluvit. Když mu Azrael pověděl, že známe způsob, jak se dostat ven, a začal mu vykládat podrobnosti, díval se na nás jako na blázny. Elf si při vyjednávání počínal jako neobyčejně obratný diplomat a dost mi připomněl otce na jeho obchodních schůzkách. Z Azraela by určitě mohl být dobrý obchodník. Sledoval jsem jeho počínání a zároveň to, jak muž, jmenoval se Bořivoj Pomník, postupně začíná věřit tomu, o čem můj společník mluví. I on ale stál za svým a věděl že nechce svobodu za cenu mnoha promrhaných životů jeho lidí a trval na tom, že nám pomůže jen když si bude jistý, že to pro ně nebude znamenat přehnané riziko. Dost dobře jsem ho nechápal. Jakpak lze mluvit o riziku, když cenou za něj je svoboda? Nakonec jsme se dokázali dohodnout a rozhodli, že akci zahájíme zítra po ránu. Všechno mělo spočívat v tom, že několik z nás nepozorovaně pronikne netopýřím průchodem a zlikviduje stráž přede dveřmi. Ostatní pak v co největší tichosti vyjdou ven a pokusí se získat zbraně, které by měly pro pirátskou výpravu být připraveny v bednách v sousedním dómu nebo na lodích. Ozbrojení bychom pak měli být nad piráty nejen v početní, ale i v silové převaze. Zbytek dne se zpráva šířila po celé jeskyni a všichni se na zítřek v tichosti připravovali. Našimi jedinými zbraněmi byly nyní jen pracně naostřené dřevěné lžíce. Večer se najedl i Erling, protože Bořivoj poslal jednoho ze svých, aby se postavil do řady dvakrát. Při takovém množství vězňů si dozorci samozřejmě ničeho nevšimli. Když jsem pak usínal s nadějí na svobodu, zamyslel jsem se, zda po nás otec začal pátrat, když jsme se nevrátili domů. Nepochyboval jsem že se o něco pokusil, ale i on se svými kontakty měl jen pramalou šanci nám nějak pomoci. Mohli jsme se spolehnout opravdu jen na sebe. To ráno nic kolem nenasvědčovalo tomu, že se něco chystá. Naopak mi připadalo, že lidé jsou dnes o něco tišší než obvykle. Po jídle jsme měli začít. Chvíli mi trvalo než jsem sehnal Grydara, který se v zajetí seznámil se skupinou jiných trpaslíků. Poznat ho mezi navlas stejnými druhy byl vpravdě nadlidský úkol. Nabídl jsem se Erlingovi, že spolu s trpaslíkem a jedním z Bořivojových mužů vyšplháme do netopýří chodby, pronikneme přede dveře a uvolníme tak ostatním cestu, jak s tím počítal náš plán. Čekal jsem, že Erling při své včerejší obchůzce našeho vězení objevil nějaká lana nebo alespoň staré hadry, ze kterých bychom mohli provaz svázat a vylézt po něm na římsu. Jak ale mé nadšení úkolem opadlo, když jsem zjistil, že elf nic takového neobstaral a Azrael nás plánuje dostat nahoru stejným způsobem, jako tam včera dostal Erlinga. Bylo pro mne nepředstavitelné nechávat na sebe působit jeho kouzla a ano, přiznávám, měl jsem z toho strach. Nebýt naší tíživé situace, nikdy bych k ničemu takovému nesvolil. Avšak neměl jsem příliš na vybranou, má touha po svobodě byla silnější a už vůbec jsem nechtěl vypadat jako zbabělec, a tak jsem se s nechutí vydal do Azraelových rukou. Mé vjemy během proměny lze slovy popsat pouze ztěží. Pocítil jsem závrať a najednou jsem přestával být sám sebou. S úžasem jsem sledoval, jak mé tělo nabývá nových proporcí. Nohy štíhlejší, užší v pase, na rukou nestvůrné nehty jako drápy. Zprvu jsem se cítil, jako by má mysl byla uvězněna v naprosto cizím ženském těle. Jak jsem postupně získával vládu nad svými údy, poznával jsem osobnost tvora, kterým jsem se stal; tělo podobné ženskému bylo tělem šelmy. Zdráhal jsem se promluvit, cítil jsem, že bych svým hlasem mohl bořit zdi. Vzhlédl jsem k tunelu a najednou jsem byl jen myšlenka třepotající se ve vzduchu. Zamířil jsem k němu a přestože tam byla úplná tma, spatřil jsem ho. Nemyslím tím, že bych ho viděl očima, prakticky jsem nic neviděl, přesto jsem si vůbec nepřipadal jako slepý; neumím vyjádřit jak, ale prostě jsem před sebou měl úplně jasný obraz jeskyně – vnímal jsem každý detail tvaru skály, jasně si pamatuju na malou mouchu, která kolem mne prolétla. Pak už jsem byl zase ta žena a seděl na římse na druhé straně tunelu, v dómu, který sousedil s naším vězením. Vzápětí vedle mne přistál netopýr. Sice jsem se ve své tehdejší podobě neviděl, troufám si tvrdit, že tvor, ve kterého se netopýr, a pak ještě jeden další, proměnil, mi byl velice podobný, nebyli-li jsme zcela totožní. Přes jejich podobu jsem věděl, že jsou to Grygar a jeden z Bořivojových lidí. V tichosti jsme tam seděli a dívali se dolů, kde několik pirátů právě dokončovalo nakládání posledních beden na lodě. Mezitím už naše těla stihla nabýt své původní podoby. Cítil jsem se mnohem lépe, přesto pořád trochu divně. Když jsme osaměli, proplížili jsme se ke vchodu do naší kobky. Byla osvětlena arvedanskými pochodněmi; jedné jsem se chopil., abych neměl na svou obranu jen nůž vyrobený ze lžíce. Později jsem zjistil, že se dají celkem dobře použít jako drtivá zbraň, i když to nejsou zrovna perilonská ostří. Měli jsme štěstí. Strážci zanedbali své úkoly a lehce podřimovali vedle brány. Nebyl problém se jich zbavit. Cesta byla volná. Poté, co jsme otevřeli bránu, seběhlo se všechno ráz na ráz. Z jeskyně proudil dav otroků, nejdříve jsme zamířili ke kotvišti. Lodě už byly naloženy a čekaly na zítřejší vyplutí jen s malou posádkou, kterou jsme lehce přemohli a zmocnili se zbraní. Díky všem Mocným, že se nenašel žádný šílenec, kterému by se zachtělo nějakou loď podpálit. Piráti, vyrušení náhlým rámusem, vyběhli druhou chodbou do skladiště. Grydar několik z nich dostal, když po nich vrhl hliněné koule, které tak pracně vyráběl, a ty po dopadu vybuchly. Na to, v jakých podmínkách je vyráběl, měly slušný účinek. Pak se rozhořela velká bitva. Piráti byli vyzbrojení mnohem lépe než my, avšak naše početní převaha byla značná. Během půlhodiny nezůstal naživu jediný z nich. Asi šedesát naších leželo mrtvých také. Nikdy nezapomenu na jejich nejvyšší oběť, kterou zaplatili za naši svobodu. Žádný z mých přátel mezi nimi naštěstí nebyl. Všem nám chvíli trvalo, než jsme si uvědomili, že jsme opravdu zase volní, zvláště těm, co tam byli věznění už celé měsíce. Piráti měli velké zásoby jídla i pití, a tak byly oslavy opravdu bujaré. Bořivoj si nás zavolal do jedné z okrajových částí jeskyně, která byla zvláště upravena jako skrýš nejlepšího zboží, které piráti uloupili – drahé látky z Lendoru, artefakty Arvedanů z Tary a jiné předměty. Řekl nám, že jako vůdce má právo na celý náklad, ale protože nám hodně dluží za svou záchranu, rozdělí se s námi a každý dostane svůj rovný díl. S nikým dalším se už ale dělit nehodlal – přeci jen to byl pořád duší dobrodruh. Nový Solnohrad byl ale pořád ještě v nebezpečí. Rozhodli jsme, že Grydar a Erling tam vyplují na dvou lodích varovat místní vojenskou posádku. My ostatní jsme se postarali o pirátský poklad. Jako součást svého podílu jsem si vzal pár předmětů, které mne zaujaly – garenový meč, zbraň podobnou kuši, střílí však kovové jehly a dá se skrýt v dlani a čelenku. Zbytek jsme naložili na tři koráby, které nám v přístavišti zůstaly a týž den ještě vypluli na cestu do Rilondu. Když jsme opouštěli jeskynní skrýš, mohl jsem nyní posoudit, že si pro něj piráti nemohli vybrat lepší místo. Pozorovatel na lodi, proplouvající kolem, by neměl nejmenší šanci ji objevit, pokud by nevěděl, kam se má dívat. Po návratu jsme dali zprávu danerským úřadům o jeho poloze, aby už nikdy nemohl být použit tak hnusným způsobem. Po celou dobu našeho zajetí jsem se snažil pečlivě počítat dny a ani jsem se nemýlil, když jsem řekl, že čtvrtý den zpáteční plavby připadne na Den zákonů. Na palubě naší lodi jsme uspořádali improvizované shromáždění, kde mohl každý svobodně promluvit. Nejvíce slyšet byla jedna skupina lidí z Východní Dálavy, zřejmě přívrženci Orlích poutníků, která snášela dosti nevybíravé narážky na almendorské úřady a představitele, místodržícího a krále Waldena nevyjímaje. O den později tři lodi zakotvily v rilondském přístavu. Nic nebylo krásnějšího než sledovat linii přibližujícího se pobřeží domova. Bylo 1. ovocna, pro mnoho lidí to bude nejhezčí jaro jejich života, který teď patří zase jen jim. Když jsme s Azraelem dorazili do našeho domu, byla už tma a rodina se zrovna chystala k večeři. Matka ani Sára se při shledání neubránily slzám. Otec mne přivítal svým obvyklým rezervovaným způsobem. V očích mu však rovněž byla vidět velká radost a úleva. Nejlepší muži, které dokázal sehnat, po nás pátrali déle než týden, nedokázali ale najít jedinou stopu po našem zmizení. Když jsme s elfem skončili líčení našich osudů, už se chýlilo k ránu. Grydar dorazil o dva dny později, zvěst o útoku pirátů na Nový Solnohrad se do Rilondu dostala už o den či dva dříve, a tak jsme již věděli, že jeho a Erlingovo poslání bylo úspěšně splněno. Solnohradský velitel Aurigen ukryl své vojáky na lodích tak, aby vypadaly, že jsou prázdné, a když se piráti se svými koráby přiblížili, překvapilo je vojsko náhlým drtivým útokem. Poté, co trpaslík a elf vystoupili na břeh a oficiálně oznámili, že hrozba byla zažehnána, byli jsme oslavováni jako hrdinové. Přijal nás sám markrabě Eralis a dostalo se nám mnoha poct, včetně dědičného šlechtického titulu – paradoxně jsem to nepřijal s příliš velkým vděkem, bude to pro mne znamenat především další závazky v té díře Sedmnácti Sloupech. Otče, proč jsi mne musel vázat na tu prokletou půdu ?! Na druhou stranu jsem ale tu nabídku nedokázal ani odmítnout. Bořivoje Pomníka jsem naposledy viděl dne poté, co se vrátili Grydar a Erlingem. Nechal si jednu z pirátských lodí, zbylé přenechal Grydarovi, Azraelovi a mně, a s několika dalšími se připravoval na odplutí. Říkal, že se vydá na východ a pak podél džungle hledat uplatnění někde v okolí Erinu. Když jsem devátého, teď už jako hrabě Znislad Vrač, vyplouval do Slunečných písčin, jeho loď stále kotvila v přístavu. Dnes je 12. ovocna a jsme třetí den na cestě, každý na své lodi s vlastní posádkou složenou z bývalých pirátských otroků, kteří se dobrovolně rozhodli zůstat v námořnictvu. Já sice nejsem zkušený námořník, během obchodních plaveb s otcem jsem však leccos pochytil a zhruba vím, co je třeba udělat, a tak jsem se na této plavbě ujal velení, než pak vyberu někoho zkušenějšího. Místo pirátské vlajky zaujala na stožáru vlajka Danerského království. Návrat do všedního života znamená návrat k problémům, které v posledním čase musely ustoupit jiným. Organizace obchodu s gobliny je ten příjemnější z nich. Teď už jsem ale rozhodnut, že Mystikové musí ze Sloupů pryč, a obzvláště pak piráti. S těmi už nikdy vyjednávat nebudu. Nikdy. 19. ovocna Když jsem brzy odpoledne vyšel na palubu lodi – mám v úmyslu pokřtít ji Firian – spatřil jsem první bárky sloupských rybářů. Lodě mých přátel jsme opustili už předevčírem, protože ti pokračovali dále na západ do svých domovů. Po více než měsíci jsem se vrátil do osady, tentokrát už odhodlán k razantnějšímu úderu na osidla zločinu.Plány jsem ale musel změnit, když jsem si přečetl psaní, které na mne čekalo v mém dome, který asi nikdy nebudu nazývat domovem. Konečně jsem se totiž dočkal odpovědi od knížete Čereva. Čekal jsem od něj vojenskou pomoc, on mne v listu pouze nabádal, abych se Mystiků zbavil sám, ale postupně a okamžitou likvidaci místní rady starších mi rozhodně nedoporučoval. Vysvětloval to různými politickými důvody a vlivem na náladu obyvatelstva. Dávalo to vše dobrý smysl, přesto se pořád nemůžu zbavit pocitu, že by Tal mohl být s Mystiky tajně spřízněn. Když jsem si to všechno přečetl ještě jednou, skoro jsem se styděl, jak jsem mohl jednat tak unáhleně, omlouval jsem si to tím, že jsem byl v poslední době pod velkým tlakem. Nesmím se nechat zastrašit. Nějak to budu muset s Mystiky čas vydržet. Budu ale hledat jakoukoliv příležitost, jak se jednoho každého z nich zbavit. Výjimkou budou piráti a Arkarilem v čele, které jsem plně rozhodnut odstranit ihned. Prostřednictvím Idalka jsem mluvil s velitelem vojenské posádky a ten poté, co jsem mu vysvětlil, co jsou ti tři zač, stojí za mnou. Čekal na mne ještě jeden krátký vzkaz: Byl jsem tady, všechno proběhlo dobře. Nečekal jsem, že zelení smlouvu opravdu dodrží. Dohlídni na další zásilky. Snad se někdy potkáme v Rilondu. Podepsán Lysaj. Mrzelo mne, že jsem první karavanu nestihl. Sledoval jsem doma, jak tu loď nakládali a potom jak odplula pár dní před námi do Erinu. Skoro nikdo z přihlížejících už ale nevěděl, že potom změnila kurz směrem do Hai. Museli jsme se minout snad jen o den či dva. 20. ovocna Ještě před rozedněním vojenská posádka obklíčila domy všech tří pirátů a zajala je. Žádný přitom nekladl příliš velký odpor, nejspíš zprvu ani netušili, co se vlastně děje. Když je odváděli v okovech, Arkaril mne zuřivě probodával pohledem. Už jsem se ho nebál a hleděl na něj zpříma. Teď už bude schopen ubližovat nanejvýš jen těmi pohledy. Dal jsem je dobře hlídat a nejbližší lodí je pošlu do Zámostí, kde se jejich potrestání ujme kníže. S ostatními členy rady jsem se znovu setkal dnes odpoledne a chovali se úplně jinak, než před měsícem, kdy jsem je viděl naposledy. Byli uctivější, projevovali respekt a protože ještě nemohli vědět, že jsem tři z nich uvrhl do vězení, museli se už nějak dozvědět, že jejich identita byla prozrazena. Nebylo jim potřeba příliš naznačovat, jaké bude jejich nové postavení – v Dálavě už vědí, co jsou zač a záleží jen na nás, jak dlouho ještě ve Sloupech zůstanou. Byli smíření s osudem a ve svém vlastním zájmu nic nenamítali. Už se necítím být z jejich strany v ohrožení, protože kdybych byl zavražděn, znamenalo by to nyní jejich konec. A i kdyby byl Tal Čerev s nimi ve spolčení, Sněmík by nikoho z nich nenechal dýchat o mnoho déle, než bych toho byl schopen já. Mystikové jsou zločinci, ale nejsou to hlupáci, alespoň ne úplní. Pirátská vlajka z Firian mi teď visí na zdi v domě. Ať každý vidí, že bezpráví v těchto temných končinách nechci jen přihlížet. 22. ovocna Konečně jsem se naplno pustil do práce na vedení chodu osady. Z daní vybraných za minulé období jsem zaplatil různé opravy, těch pár úředníků co tady jsou a výcvik místní gardy. Zhruba dvacítka těch, co se mnou připluli na Firian, se hodlá přidat k vojsku, a tak jsem u místních řemeslníků zadal výrobu kopí, luků a zbrojí z kůže. Zjistil jsem, že místní kopiníci za sebou mají slušný výcvik i zkušenosti z boje, proto bude trénování nováčků především jejich starost. Pokud se mi podaří najít si dostatek času, snad bych se několika nadějnějších adeptů mohl ujmout i sám, to se ale ještě uvidí. Rada starších všechny mé návrhy schválila bez námitek. Snad je dokážu udržet na uzdě ještě déle než tři dny.25. ovocna Napadla mne zajímavá myšlenka, jak bych mohl snížit vliv Temných Mystiků na obyvatelstvo. V osadě je jediný chrám, tedy spíše kaple, ve které káží pouze oni. Rozhodl jsem se ušetřit co nejvíce prostředků z obecní pokladnice a založit zde Tarfeinův svatostánek, kde budou působit naši kněží. Prosbu o vyslání duchovních pošlu domů na nejbližší lodi. Zatím pověřím několik řemeslníků, aby začali se stavbou kaple, aby příchozí kněží mohli hned provést vysvěcení a začít s kázáním a obřady. Jako nejvhodnější jsme zvolil místo na náměstí naproti radnici, které bylo dosud nevyužito, je uprostřed osady a přitom dost daleko od kaple Mystiků. Nebude to moc levná záležitost, určitě ne na místní poměry, ale podobných šancí, jak teď bojovat s Mystiky v duchu Talova dopisu, mám jen velmi málo. 27. ovocna Už je to dost dlouho, co jsem měl naposledy v rukou perilonská ostří, skoro už jsem pozapomněl, že je vůbec mám. Měl bych co nejdříve splatit dluh u Grydara. Až dnes jsem je zase vytáhl a vlastně poprvé se s nimi mohl lépe seznámit. Celé dopoledne jsem s nimi zkoušel cvičně bojovat s Idalkem. Nevím, proč se s ním pořád tolik přátelím, asi to bude tím, že byl prvním a stále je jen jedním z mála lidí, kterým tady mohu věřit. Je to tak troch trouba – hoch z vesnice, který málem utrápí poníka hlady a baví se se svým pánem skoro jako se strýcem z vedlejší chalupy. Jako bojovník není úplně nejhorší, řekl bych, že je to ten typ člověka, kterého jeho duševní a fyzické dispozice předurčují právě pouze pro armádu. Nechci ho tímto urážet, ale je to pravda. Zprvu byl hodně udiven, co že je to za podivný druh zbraní. Nejdříve máchal mečem bezradně všude kolem, postupně se mu však začalo dařit mé výpady celkem slušně vykrývat. Učil se rychle, musel by ale ještě hodně trénovat, aby se mi vyrovnal. Avšak ani já nejsem s ostřími dokonalý. Je to přeci jen netradiční zbraň a obouruční způsob boje s nimi mi příliš nevyhovuje a úplné ovládnutí techniky si vyžádá další cvičení. Prozatím se mi zdá, že raději zůstanu věrný svému Jasnému bodci, ale na prodej perilonských ostří také nemám ani pomyšlení. Když jsem si dnes zkoušel garenový meč, který jsem ukořistil z pirátského pokladu, stala se podivná věc. Zbraň je to dobrá a vyrovná se mému rapíru. Po cvičeních jsem se ale cítil podivně zesláblý. Chvilková nevolnost mne brzy zase přešla, přesto jsem meč raději prozatím odložil, neboť mi připadá že mou únavu způsobuje něco více než jen nedostatečná trénovanost a tuším v tom nějakou černou magii. 28. ovocna Loď, která odtud dnes odplula, vezla na své palubě mimo jiné trojici zajatých pirátů a můj dopis Tarfeinovým kněžím. Konečně si mohu opravdu oddychnout že jsem se jich zbavil; doufám, že je hodně dlouho nechají na pranýři a děti z Chudinské čtvrti na ně budou plivat. Jsem proti veškeré zbytečné hrubosti, ale tihle lidé si žádné zdvořilosti nezaslouží. 4. větrnce Práce na kapli konečně trochu pokročily. Hrubé základy a kostra budovy už jsou na místě. Kámen se zde shání jen těžko, proto bude svatostánek muset být jako skoro všechny stavby v osadě ze dřeva. Temní Mystikové zatím pokračují ve svých bohoslužbách. Navštívil jsem dnešní kázání. Po mém návratu už na nich svou ideologii nevykládají tak intenzivně jako předtím, avšak zjistil jsem, že se stále snaží udržet obyvatelstvo na své straně. Bohužel, podobný nástroj, jak je ovlivňovat, nemám a v tomto Mystikové nade mnou stále vítězí. Proto je nová kaple tak důležitá. Mé dnešní modlitby budou za brzký příjezd kněží a co nejméně překážek na jejich cestě. 7. větrnce Vyrazil jsem do přístavu, abych zajistil definitivní podobu organizace a složení posádky na Firian. Velkou část veslařů jsem ztratil, protože z pochopitelných důvodů o tuto práci nestáli. Pro nouzové případy jich je na lodi dostatek, ale při dlouhých cestách jich nebude dost na to, aby se mohli pravidelně střídat. Pokud budu chtít udržet loď v provozuschopném stavu, budu muset uskutečnit jejich nábor. Příliš růžové to není ani s námořníky a bylo dost těžké vybrat, kdo jim má velet. Všichni to byli většinou jen řadoví námořníci, jejich důstojníci bývali při boji s piráty většinou zabiti a do zajetí se jich dostlalo jen pár. Novým kapitánem Firian jsem nakonec ustanovit Norlise. Je to muž, kterému pomalu táhne na padesátku a kdysi byl pár let důstojníkem na keledorské obchodní lodi, kde určoval cestu podle hvězd a je ze všech asi nejzkušenější. Chlapík je to přátelský a dost jsem si ho oblíbil. Když už nic jiného, s ním se loď alespoň neztratí. Zjistil jsem, že mezi námořníky se cítím mnohem lépe než v osadě; jsou to skutečně mí lidé, kteří ke mně nechovají žádnou zášť, naopak jsou mi vděční za práci, kterou jsem jim nabídnul. S nimi zde už nejsem tak osamělý.13. větrnice Kolem třetí hodiny ranní mne probudil hlasitý povyk. Vyběhl jsem před dům a spatřil jasnou záři na jihu. Vydal jsem se s davem lidí proudících kolem tím směrem a brzy mi bylo jasné, co se děje. Dřevo, které řemeslníci za poslední alden dotáhli na stavbu kaple leželo za osadou v plamenech. V tu chvíli jsem začal tušit zradu a po právu si myslel, že požár je dílem Mystiků, kteří se snaží sabotovat její budování. Osadníci se už marně snažili hasit, měli však problém a nošením vody; jediná studna ve Sloupech na to nestačila a k moři je to dost daleko. S ohněm bojovali až do rána, všechno dřevo ale za tu dobu buď lehlo popelem nebo ho zničila voda. K poledni se roznesla zpráva, že jeden dřevorubec se v noci nevrátil domů a není nikde k nalezení. Jeho tělo zanedlouho objevili vojáci, kteří prohledávali spáleniště. Ten nebožák, zřejmě už hodně v náladě, byl nejspíš na cestě domů když na něj přišla únava. Posadil se uprostřed noci mezi dotažené klády a tvrdě usnul. Ve spánku musel převrhnout lucernu od které vzplála okolní tráva a když se oheň zvětšil i dřevo. Šlo o smutnou nehodu ale jsem rád že se vše vysvětlilo takhle. Další potíže s Mystiky by byly to poslední co teď potřebuju. 16. větrnice Navštívil mne Norlis a představil mi pětici mužů na které narazil včera v Hai. Ukázalo se, že jsou to zkušení námořníci z nákladní lodi co pravidelně převáží zboží mezi Rilondem a našimi západními sousedy. Odešli od svého kapitána protože jim už několikátý měsíc dlužil část platu a již skoro dva aldeny čekali na další loď, aby mohli své služby nabídnout poctivějšímu veliteli. Ještě čerstvý kapitán Firian na ně náhodou narazil v přístavní putyce když v Hai zajišťoval nějaký materiál pro loď a poté co si vyslechl jejich příběh je vzal s sebou a chtěl se se mnou poradit zda souhlasím s tím aby mohli pracovat ne jeho lodi. Chlapíci nebyli zrovna z levného kraje, námořníky ale Firian zoufale potřebuje, a tak jsem je přijal. Pokud jsou opravdu tak dobří jak o sobě tvrdí (sám tomu ale moc nevěřím), měla by se má investice vyplatit.21. větrnice Dřevorubci už zhruba dohnali ztrátu, kterou způsobil požár a řemeslníci začali stromy opracovávat na fošny které se použijí ke stavbě. Protože příjezd kněží se dá očekávat každým dnem, pochybuji, že bude kaple včas stát. Prozatím jsem pro ně alespoň zajistil náhradní ubytování v kasárnách a určil dva vojáky, kteří si je vezmou na starost. Idalka jsem z toho pro jistotu raději vynechal. V boji se ale dost zlepšil. Bránit se proti perilonským ostřím pro něj není žádný problém. Už si je chtěl několikrát sám půjčit a vyzkoušet, nejsem ale takový blázen abych mu je dal do rukou. Zatímco námořníky a Firian jsem nechal plně na starost Norlisovi a dál se v tom angažuji jen minimálně, vojsko se stále snažím vést sám. Posádka sice měla už před mým příchodem svého velitele a stále ho má, v jeho loajalitu a schopnosti příliš nevěřím, přestože jsem přesvědčen že není nijak ve spolčení s Mystiky - vedl přeci mnou zorganizovaný zátah na trojici pirátů minulý měsíc. Nikdo jiný s potřebnými schopnostmi tady není, a tak vedle organizování tajného obchodu s gobliny a řešení problémů spojených s hraběcím lénem jsem i faktickým vojenským velitelem. Na jejich práci ale jen dohlížím a vydávám nejdůležitější rozkazy. Mohl bych jim předat mnoho z toho, čemu jsem se naučil, na intenzivní vedení výcviku mi ale čas už nezbývá. Hodně úkolů jsem si to naložil v téhle zapadlé části světa.23. větrnice Sper to Khar, špatné zprávy přicházejí nečekaně. Dnes připlula dlouho očekávaná loď s kněžími na palubě. Jejich příchod mi ale úplně zastínil list s markraběcí pečetí, který dorazil s nimi. Sedmého tohoto měsíce podnikli Zylovi skřeti v jižní provincii Sinwaru útok na hrad Tevirpon. Po krutém boji byli nakonec zatlačeni, hraběti Iskanderovi se podařilo uniknout. Kvůli tomuto náhlému ohrožení bezpečnosti Západní Dálavy svolal markrabě na 5. deštna do Rilondu zasedání Sněmíku kam jsou pozváni všichni správcové závislých území. Termín určený v dopise nedává prostor pro otálení, ihned jsem nechal připravit loď a chtěl odplout pozítří, zadržel mne ale posel z Hai, kterého poslal Grygar. Ten zprávu o napadení dostal už včera a dával mi vědět že i s ostatními odplouvá už zítra odpoledne a mám se k nim přidat - nabídka mi ušetří den příprav. S trojicí Tarfeinových kněží jsem se přivítal jen krátce a byl jsem z nich dosti rozčarován. Jejich představený, Matyáš, je už dost v letech, snad těsně před sedmdesátkou a musí to být nějaký vysloužilý opat malého kláštera, který byl vystřídán mladším nástupcem a církev Lovce ho sem poslala na odpočinek. Nevrlý stařec bere svůj úděl zde spíše jako trest než jako odměnu za dlouholetou službu bohu, z vlastní zkušenosti se mu však vůbec nedivím. Druhý z nich se jmenuje Otokar a je o deset let starší než já. Svěřil se mi, že pochází ze Sintaru a kvůli svým ideologickým názorům ho stihl podobný osud jako Olfena. Na rozdíl od něj, kterému teď celkem dobře kvete obchod s pouštními elfy, našel zázemí mezi duchovními. Odlehlost tohoto místa mu vyhovuje. Pochopil jsem, že není oblíben ani mezi Orlími poutníky, raději jsem se ale neptal proč. Jejich mladý pomocník Rostomír je ještě spíše chlapec a jen těžko můžu říct, co z něj bude. Více než věci víry ho zaujala skupina dětí soupeřících v neskopu. Ukázal jsem jim rozestavěnou kapli a uvedl je do jejich provizorního obydlí v kasárnách. S vysvěcením svatostánku jsem se rozhodl počkat až do svého návratu. To, jestli mezitím už zahájí kázání, nechávám na nich. 24. v ětrniceJeště za šera jsem vyrazil do Hai, kde už mne čekali ostatní - Grydar, Azrael a Erling. Už tak nezvykle vyhlížející trojici doplňoval první hobit, kterého jsem v téhle oblasti spatřil. Zeman Borůvka prý spravuje malou vesničku v lesích mezi Hai a Sloupy. Musí být ukryta hluboko, protože jsem na ni při svých cestách nikdy nenarazil ani o ní neslyšel. Jak mi řekl Grygar, dříve také vedl dosti dobrodružný život, po výpravě na Gerrskou ale dal přednost klidnému a spokojenému životu v oné zapadlé vísce. Chlapík je to docela veselý, ostatně jako většina hobitů, většinu času se však spíš drží v ústraní a potahuje ze své dýmky. Plavba probíhá klidně, počasí nám přeje. Jen Azrael s Erlingem dost diskutují, jaká opatření plánuje Sněmík přijmout. Náš vliv na jeho rozhodnutí je však pramalý a to, že je vyžadována přítomnost všech hrabat dává jen tušit, že půjde o zásadní věci a markrabě s knížaty se nám chystají předložit své požadavky. Přesto se zase těším domů. Dřív jsme vyráželi do kopců, abychom unikli ze shonu a od povinností. Skoro po půlroce života v ní už mi divočina nepřipadá tak lákavá jako tehdy. Zjišťuji, že doopravdy jsem vždycky patřil a patřím do města. Chybí mi jeho ruch, život v ulicích, rozmanitost kultur. 3. deštna Za pozdního odpoledne konečně doma. Ostatní jsem jako minule nechal bydlet u nás, v zápětí jsem je ale opustil, protože jsem potřeboval na vzduch. Když se nad tím zamyslím, není to nijak moc dlouho, co jsem tady byl naposledy, připadá mi to ale jako dlouhé roky. Mé první kroky směřovaly do Kiru, kde bylo stejně živo jako posledně, tentokrát měli ale všichni na jazyku jména Zyl a Iskander er Sinwar. Dozvěděl jsem se tam mnoho podrobností o napjaté situaci na jihu, avšak těžko říci nakolik jsou tyto nesporně mnohokrát přežvýkané drby založeny na pravdě. Skřeti podnikli překvapivý útok skrze neobjevené podzemní chodby pod Tevirponem, proto se jim podařilo celý hrad zajmout. Vládu nad ním si udrželi osm dní, které Iskanderovi a Lyamirovi trvalo shromáždit své vojsko spolu s armádami ze sousedních knížectví. Na stranu hraběte Iskandera se přidali také Eldebranští i rytíři Řádu devíti hvězd. Po boji, v němž padly tři stovky až šest set našich (v celém Kiru jsem nenarazil ani na dva lidi, co by se shodli na stejném čísle), byl hrad získán zpět. Šíří se však zvěsti o dalších šarvátkách se Zylovými skřety na území Sinwarského knížectví, které sic už nedosáhly takového rozsahu, dávají však tušit že se chystají další problémy. Mluví se o válce a všichni napjatě očekávají, jaká opatření přijme pozítří Sněmík. Ptal jsem se Gromíra, jestli v poslední době neviděl Eroila; prý se v hostinci naposledy zastavil více než před měsícem a mluvil o pašerácké stezce skrz Zelanské vrchy. Je mi líto, že ho nemůžu navštívit. Byl bych rád, kdyby ji konečně objevili, ale po všech těch méně i více schopných stopařích a dobrodruzích, co pracovali pro Mořeplaveckou na jejím odhalení, mu dávám mizivé šance. Celá Konventní i Pouštní se dnes hemžily urozenými hlavami, zvláště pak kolem paláce místodržitele. Všichni se i v tuhle dost pozdní hodinu tvářili neobyčejně zaměstnaně, kamsi spěchali, navzájem se zastavovali a vážným tónem spolu hovořili. Troufnul bych si tvrdit, že ani jeden z těch, co jsem viděl, netvořil v obrovském mechanismu byrokracie a aristokratické moci nic víc než jen malé kolečko. Současná situace dala spíš bezvýznamným úředníčkům a různým hraběcím levobočkům, co si najednou vzpomněli, že mají v žilách taky trochu modré krve, i když jejich otcové na ně dávno zapomněli, příležitost se veřejně předvádět a předstírat vlastní důležitost. Tohle divadlo bylo svým způsobem ještě mnohem ubožejší podívanou než vystoupení potulných kejklířů opodál, kteří se sem sjeli u příležitosti Aldenu umění. Ale, při všech Mocných, vždyť jsem vlastně jedním z nich. Po Radničním náměstí se šoural nějaký dědek o berlích a vykřikoval, že nedaleko Holých Mučan viděl vojsko skřetů pochodujících směrem k městu a v jeho čele prý stál sám Khar Démon. Lidé kolem něj procházeli bez povšimnutí, dokud ho nezadržela a neodtáhla garda. Těžko si představit jen to, že by sem ten chromý pomatenec sám došel až z Holých Mučan, natož aby tam viděl, co tvrdil.
|